MISTR ECKHART
O CHUDOBĚ
DUCHA
Blahoslavenost sama promluvila moudrými ústy, řkouc: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.“
Mluví-li věčná moudrost otcova, tu umlkají andělé, svatí a vše, co kdy bylo zrozeno, neboť celá moudrost andělská i všeho stvoření není zhola ničím před moudrostí Boží, která jest bezedná. A tato moudrost řekla, že chudí duchem jsou blahoslavení.
Jest dvojí chudoba: zevnější, dobrá a chvályhodná u člověka, jenž ji dobrovolně béře na bedra svá z lásky k Našemu Pánu Ježíši Kristu, který byl chudý na zemi. O této chudobě nebudu mluviti. Pak jest chudoba vnitřní a jenom na tu se vztahují slova Našeho Pána, že blahoslavení jsou chudí duchem, nebo chudí z ducha.
Nyní vás prosím: buďte sami takto chudí a jako takoví rozumějte mé řeči, neboť jinak ji nepochopíte. Řada lidí se mne ptala, co je to „chudoba“ a proto si o tom nyní pohovoříme.
Biskup Albrecht říká, že chudým jest ten, jenž ve všem, co byl Bůh stvořil, žádného dostatku nenalézá. To je dobře řečeno, ale řekněmež si to lépe, přiřknouce chudobě vyšší smysl: chudým jest ten, jenž nic nechce, nic není a nic nemá. O těchto třech bodech k vám promluvím.
Za prvé jest chudým člověkem ten, jenž NIC NECHCE. Smysl toho nechápou mnozí lidé správně; totiž ti, kteří přes všechnu kajícnost a zevní cvičení přece jen lpí na své vlastní osobnosti. Dostává-li se jim úcty - nu, Bůh je polituj! o boží pravdě však nemají ani ponětí. Jsou sice nazýváni světci podle své podoby, ale uvnitř jsou oslové, kteří nepochopili zvláštního smyslu Boží pravdy. Říká se také, že chudým jest ten, jenž nic nechce a vykládá se to tak, že člověk prý nikdy a žádným způsobem nemá podléhati své vlastní vůli, nýbrž se má snažiti, aby byl poslušen jen Vůle Boží. Tito lidé jsou na tom již lépe, protože to dobře myslí a nutno je proto pochváliti - nechť jim Bůh svého milosrdenství neodepře! Říkám vám však důrazně a právem: ani ti nejsou chudí a nikterak vnitřně chudým rovni. Jsou velcí jen v očích těch, kdož nic lepšího neznají. Já však opět tvrdím, že jsou oslíci, nevědoucí, co jest moudrost Boží. Podle vašeho dobrého mínění jest jim třeba přisouzeno království nebeské, ale o chudobě, kterou mám na mysli, nemají ani ponětí.
Tážete-li se nyní, kdo jest tedy ten „chudý, jenž nic nechce“, pak vám odpovím takto: dokud člověk něco má, k čemu by svou vůli upínal - byť to byla i vůle, vyplniti vůli Boží - pak není chudým, o němž mluvím, protože má stále ještě snahu, aby učinil zadost vůli Boží, a to není to pravé. Neboť opravdu chudý se musí oprostiti i od své stvořené vůle - jak tomu bylo když ještě vůbec nebyl. A tvrdím vám při věčné pravdě Boží, pokud je ještě ve vás žádostivost - ať Boha nebo věčnosti - pak nejste skutečně chudí! Neboť chudým jest ten, jenž nic nechce, nic nepoznává, nic nežádá. Když jsem ještě tkvěl ve své první příčině, neměl jsem Boha; patřil jsem sám sobě. Nechtěl jsem, nežádal jsem, neboť jsem byl bytím bez určení a poznavatelem sebe sama v Božské pravdě. Tu jsem chtěl sám sebe a nic jiného; co jsem chtěl, to jsem byl, a co jsem byl, to jsem chtěl. Byl jsem prost Boha a všech věcí. Když jsem však z této SVOBODNÉ VŮLE vystoupil, obdržev svou STVOŘENOU bytost, tu jsem měl také BOHA. Neboť dříve, než cokoliv bylo stvořeno, Bůh nebyl Bohem: byl, co byl. A i když již byl svět a bytosti stvořené se počaly, tu nebyl „Bůh“ sám o sobě, nýbrž byl „Bohem“ ve svém stvoření a tvrdím nyní, že Bůh - pouhý Bůh sám o sobě - není konečným cílem stvoření, a nemá ani tolik bytostné plnosti, kolik jí má nejmenší stvoření v Bohu. Dejme tomu, že by moucha měla rozum a mocí svého rozumu by mohla dosíci věčné propasti Boží bytosti, z níž vzešla; tu řekneme, že Bůh i se vším všudy, čím jest Bohem, by nemohl poskytnouti naplnění a dostatek ani této mouše. Proto si žádáme býti prosti Boha, abychom pochopili PRAVDU a dosáhli své VĚČNOSTI. Neboť, podobny nejvyšším andělům, tkví naše duše tam, kde jsem byl, co jsem chtěl a co jsem chtěl, to jsem byl. Tak tedy má být člověk chudý vůlí a tak málo chtíti a žádati si, jako si žádal, když ještě nebyl. To je způsob chudoby, která „nic nechce“.
Za druhé jest chudým ten, jenž NIC NEVÍ. Právě jsem uvedli, že člověk má žíti tak, jako by nežil, ani pro sebe sama, ani pro skutečnost, ani pro Boha. Nyní přicházíme k něčemu novému a řekneme si, že o člověku, který si chce zasloužit přídomek „chudý“, platí vše to, co pro něj platilo, když ještě „žádným způsobem nežil, ani pro sebe, ani pro skutečnost, ani pro Boha“. Jest mu také vzdáti se všeho vědění tak naprosto a dokonale, aby v něm každá představa Boha zemřela. Neboť když ještě člověk byl ve věčné způsobě Boží, tu nežil ani v něm, ani jinak; co tu žilo byl sám Bůh. Proto říkáme, že člověk má být prost vlastního vědění, jak tomu bylo, když ještě nebyl: nechť si Bůh tvoří, však člověk zde stůjž tak beze všeho určení v čase, kdy z Boha vyšel.
Je nutno, abychom se také zabývali otázkou, v čem vlastně spočívá blaženost. Někteří mistři hlásali, že jest v lásce, jiní učili, že jest v lásce a poznání, což jest zajisté správnější. My však říkáme, že nespočívá ani v lásce, ani v poznání, nýbrž že jest určité něco v duši, z čeho prýští poznání a láska. Toto něco však ani nemiluje, ani nepoznává - to jest věcí duševních sil. Kdo to pochopí, ten našel podstatu blaženosti. Toto něco stojí mimo dříve, či později, nečeká na věci přicházející a nemůže býti ani bohatší ani chudší. Jest to věčně totéž, žijící samo o sobě - jako Bůh.
V tomto smyslu vám tedy říkám, že se má člověk oprostiti od Boha a nečiniti si žádných představ o tom, jak Bůh „v něm působí“.
Mistři učí, že Bůh je bytost, a sice bytost rozumná, která zná všechny věci. Já vám ale pravím, že Bůh není ani bytost, ani rozum, ani nezná to či ono; proto jest Bůh všech věcí prost a proto jest ve všech věcech. Chudý duchem tedy musí býti chudý ve všem vědění, aby naprosto nic nevěděl a nic si nepředstavoval: ani Boha, ani stvoření, ani sebe sama.
Za třetí jest chudým ten, jenž NIC NEMÁ. Mnohokrát se tvrdilo, že dokonalost jest v tom: nemíti nic z vnějších věcí země. Béře-li kdo na sebe tuto chudobu dobrovolně, pak jest to správné. Ale není to ten smysl, který mám na mysli. Za prvé jsem řekl, že chudý není ten, jenž se snaží vyplniti vůli Boží, nýbrž ten, který žije tak, aby byl oproštěn od vůle své i Boží, jak tomu bylo, když ještě nebyl. Tuto chudobu nazýváme „chudobou nejvyšší“. Za druhé jsem vám pravil, že chudý jest ten, který nic nezná o dílech Božích, jsa prost všeho vědění a poznání tak, jako i Bůh jest všech věcí prost. To jest „nejjasnější chudoba“. za třetí jest „chudoba nejbližší“ a o té bude nyní řeč.
Dejte však opravdu pozor! Velcí mistři řekli - a já to často opakuji: „Člověk se musí tak oprostiti od všech věcí a děl vnějších i vnitřních, aby byl vlastním místem, v němž by Bůh mohl působiti“. Dnes to řeknu jinak. Dejme tomu, že by člověk byl opravdu oproštěn od všech věcí, všeho stvořeného, sebe sama i Boha, a byl tak připraven, aby Bůh v něm nalezl vhodné místo pro své působení, tu je nutno říci: pokud je vůbec ještě něco takového v člověku, pak není chudým ve smyslu „nejbližší chudoby“. Neboť Bůh nemá ve svém díle na zřeteli, aby bylo v nitru člověka místo, v němž by mohl působiti. Proto jest chudobou ducha onen stav, kdy v člověku, oproštěném od Boha i věcí, Bůh se chce projeviti v duši, takže On sám jest jediným místem svého působení, které strpí; působením, směřujícím v sebe samo.
Tu se naskytne námitka ve slovech sv. Pavla: „Vše, co jsem, jsem skrze milost Boží.“ Ale naše řeč se přece zvedá vysoko nade vší milostí, nad poznáním, nad chtěním a nad každou žádostí. Odpověď jest tato: slovo sv. Pavla je slovem jen Pavlovým. Nelze připustiti, že by je byl vyslovil ve stavu milosti, neboť milost v něm způsobila jen to, že jeho bytost byla dokonale sjednocena a tím se její působení vyčerpalo. Poněvadž však svoje působení zastavila, tu ovšem byl Pavel opět tím, jímž býval.
Proto říkáme, že člověk má býti tak chudý, aby „místo, v němž by Bůh mohl působiti“, nebyl ani on sám, ani jeho nitro. A pokud je v člověku nějaké takové místečko, potud je ve stavu rozdílnosti. Právě proto prosím Boha, aby mne učinil sobě rovným. Neboť nejsoucí bytí jest mimo Boha, mimo rozdílnost. Tu jsem byl já sám, žádal jsem si sebe sama, nazíral jsem sebe tak jako Toho, jenž člověka stvořil. Pak jsem příčinou sebe sama podle své věčné i podle své časné bytosti. Jen proto jsem se narodil. Podle svého věčného způsobu zrození nemohu také nikdy zemříti, díky tomuto věčnému způsobu zrození byl jsem od věčnosti a zůstanu věčně. Co jsem jako časná bytost, to zemře a bude zničeno, neboť to náleží času a proto zanikne - tak jako čas. V mém zrození zrodily se současně všechny věci. Byl jsem zároveň příčinou svou vlastní i všech věcí. A chtěl jsem, abych nebyl ani já, ani věci. Kdybych však já nebyl, nebylo by ani Boha. Nežádám, abyste to pochopili.
Velký mistr tvrdí, že jeho vznět jest něčím vyšším, než jeho první vývin. Když jsem vystoupil z Boha, tu pravily všechny věci: „Bůh jest!“ Nemůže mne to však blažiti, neboť se při tom chápu jako stvoření. Však v tomto vznětu, v němž toužím státi prostý ve vůli Boží a také prostý vůle Boží, všech jeho děl i Boha samého - tu jsem více než všechna stvoření: jsem, čím jsem byl a čím budu, nyní i věčně. A v nárazu, který mne pozvedá nad všechny anděly, dostává se mi takového bohatství, že Bůh mi již nedostačuje ani ve svém Božství, ani ve svých Božských dílech, neboť v tomto vznětu vnímám, co já i Bůh společně jsme. Tu jsem, co jsem byl, neubývaje a nepřibývaje, protože jsem to nepohyblivé, jež pohybuje věcmi. Zde pak již Bůh nenalezne místečka v člověku, neboť člověk chudobou získal to, čím věčně byl a zůstane. Zde byl Bůh pojat v duchu. To je ona „nejbližší chudoba“ - kéž bychom ji dosáhli.
Kdož si neporozuměl mé řeči, nekormoutiž proto srdce své! Pokud člověk k této pravdě nedorostl, potud této řeči neporozumí, neboť to jest pravda nepomyslitelná, ze srdce Božího bezprostředně vzešlá. Aby nám však byl přisouzen život, v němž bychom to pochopili sami na věky věků - k tomu nám dopomáhej Bůh!
Amen.
chybí mi tu tleskací smajlík, jinak díky
OdpovědětVymazatMoc pěkné.
OdpovědětVymazat