Mnichové, jako se stíny vysokých vrcholků horských snášejí v době západu slunce na zemi, kladou se na ni, rozprostírají se po ní, tak se také snáší k rozumnému muži, když usedl do lenošky nebo se položil na lůžko nebo ulehl na zemi, to, co dříve krásného vykonal myšlením, řečí, skutky, ukládá se to v jeho nitru a rozprostírá se to v něm.
Tehdy si, mnichové, rozumný muž pomyslí: Nedopustil jsem se zlého, nedopustil jsem se krutosti, nedopustil jsem se hříchu, dobře jsem jednal, blahodárně jsem jednal, ochraňoval bázlivé. Až zemru, půjdu cestou těch, kteří se nedopustili zlého, kteří se nedopustili krutosti, kteří se nedopustili hříchu, kteří dobře jednali, blahodárně jednali, ochraňovali bázlivé.
Muž ten není zarmoucen, není v nesnázích, neběduje, nebije se kajícně v prsa, neupadá v zoufalství.
K čemu je to, k čemu, když je tu zrovna čas setí?
OdpovědětVymazatKe čtení, ke čtení :-)
OdpovědětVymazatUkázka toho, co sklízí, kdo dobře zasel.
Čtení, aneb slova ještě nikoho nanasytila :-)
OdpovědětVymazatJinak ta druhá věta o sklizni, když je dobře zaseto... jo, jo, pěkně se to čte... :-)