(Angutara Nikaja 1.)
Co činí člověka špatným?
Špatný člověk - pravil Buddha - jest nevděčný, nezná díků. To shledáváme u špatných lidí: nevděčnost, nevděk. Soubor všeho toho, co činí člověka špatným člověkem, jest toto: nevděčnost, nevděk. Dobrý člověk však jest vděčný, ví, co je vděk. Soubor všeho toho, co činí člověka dobrým člověkem, jest vděčnost, vděk.
Dvě bytosti vám označím, pro které není pravé odplaty. Které dvě to jsou?
Matka a otec. Kdyby kdo svou matku ne jednom rameni nosil a otce na druhém a sta let se takto dožil, kdyby je obsluhoval natíráním, masáží, koupáním a osušováním, ano kdyby na něj dělali svou potřebu, ani tím by ještě neprokázal vděku rodičům a neodplatil jejich dobrodiní.
A kdyby své rodiče dosadil do vlády, do vrchnostenské slávy, do panství nad celou touto velikou, bohatě sedmerými poklady naplněnou zemí, ani tím by ještě neprokázal vděku rodičům a neodplatil jejich dobrodiní. Proč to? Mnoho dobrého prokazují rodiče dětem jako ploditelé, živitelé a vykladači tohoto světa.
Kdo pak své nevěřící rodiče k dokonalé víře přivede a povzbudí a v ní upevní, je, jsou-li zlí, přivede a povzbudí k dokonalé ctnosti a v ní utvrdí, je, jsou-li lakomí, přivede a povzbudí k dokonalé obětavosti a v ní utvrdí, je jsou-li bez rozumu, přivede a povzbudí k dokonalé rozumnosti a v ní utvrdí, ten jedině tím prokázal rodičům vděk, splatí jejich dobrodiní, ano více než splatí.
„Jedna obtížná oblast, jež se může jevit ve vztahu mezi žákem a učitelem, spočívá v záměně mezi autoritou a mocí. Ve všech sférách života se setkáváme s lidmi, kteří určitým věcem rozumějí lépe než my. Pokud tento rozdíl uznáme, otevíráme se možnosti se od takových lidí něčemu přiučit. V takových případech se vyplatí udržovat si mysl začátečníka. Uznání něčích znalostí v určité oblasti bychom si však neměli plést s delegováním moci. Můžeme se nechat vést, instruovat a inspirovat, aniž bychom se vzdali svého vlastního rozumu a úsudku.
OdpovědětVymazatProblémy spojené s mocí mohou pocházet od obou stran. Učitelé mohou být velmi pokročilí v jednom směru, nemusejí ale být ještě plně osvobození, a tudíž jejich jednání může někdy kořenit v oblasti nevědomosti. Studenti zase mohou být až příliš ochotní se ve jménu duchovní pokory vzdát vlastní odpovědnosti. Často omylem předpokládáme, že když má někdo pravé porozumění v jedné určité oblasti, dotýká se jeho mistrovství nezbytně i všech ostatních oblastí života. To může, ale také nemusí být pravda.
V théravádové tradici buddhismu je učitel považován za kaljána-mitta, duchovního přítele. Opravdový kaljána-mitta jedná z laskavosti a soucitu s utrpením bytostí. Pokud se u učitelů setkáme s přirozenou autoritou vycházející z jejich moudrosti, poznání, soucitu, a pokud jejich jednání vyvěrá z této přirozené autority a nikoliv z méně dovedné pozice moci, pak můžeme mít z jejich vedení neocenitelný prospěch. Vztah mezi učitelem a žákem se může stát jedním z největších požehnání žákova života; skrývá však v sobě rovněž mnohá nebezpečí a rizika zneužití. Když si tyto dvě stránky vztahu učitele a žáka uvědomíme, pomůže nám to v jejich rozlišení.“
Joseph Goldstein